Všechna má zítra
Zas mi to sedlo na průdušky,
snad že jsou tak blízko nitra,
mít u sebe malé nůžky,
ustřihnu všechna svá zítra.
Ta zítra, kdy učiním
to správné, co bych měla,
ta zítra, kdy setrvám,
ač tolik žít bych chtěla.
Ta zítra, kdy pomlčím,
ač mé já křičelo by,
rozumem potlačím,
srdeční obžaloby.
Kde toulalo se mé já loňské jaro,
bylo tak těžké si zvolit,
v mém trpkém snu se mi nedozdálo,
proč nemohla jsem dojít
těch pár kroků k tobě s nejistým koncem,
jakoby konec byl kdy jistý,
stáls ke mně zády, já hnětla svý srdce,
couvajíc známými místy
do bezpečných břehů beznaděje,
kde bývá moje doma,
po roce vrací se mé já, má vůle,
bude opět chromá?